Letní tábor 2025 očima asistentů

Letos se v malebném Úborsku opět sešli Willíci, aby společně prožili čtrnáct nezapomenutelných dnů plných smíchu, her a přátelství. Cestu do tábora zvládli i přes drobné komplikace s náhradní autobusovou dopravou, což hned na začátku ukázalo, že jsou připraveni na všechna dobrodružství.

Hned první dny patřily seznamování, vycházkám po okolí a tvoření. Děti malovaly mandaly, vyráběly ze dřeva, kreslily, zpívaly a hrály různé hry. Nechyběla ani první večerní filmová promítání.

Velkým zážitkem byl lov pokladu, při kterém je kamarád Jirka vedl pomocí indicií a úkolů až k truhle plné sladkostí, školních potřeb i hraček. Na programu byly i výlety – například do Klatov, kde jsme navštívili katakomby, muzeum a cukrárnu, nebo pěší túry do Janovic na zmrzlinu. Táborníci si vyzkoušeli lukostřelbu, obří šachy, vířivku i saunu,  pekli štrůdl, nakupovali v obchůdku a tančili na diskotékách. Společně jsme také vytvořili „strom přátelství“ z barevných otisků rukou a chrastítka z ruliček, která si každý ozdobil podle svého.

Tradičně nechybělo setkání s hasiči a možnost vyzkoušet si hasičský útok. Pan Janda starší nás provedl u rybníka, mezi ovečkami i kolem zemědělských strojů, a k řemeslům nás přiblížil i pan truhlář, s nímž děti vyráběly ze dřeva. Odpoledne na louce patřila hrám, sbírání květin na tvorbu váz či józe s bublinami a hudbou.

Poslední dny jsme strávili v radostné a trochu dojemné atmosféře – výletem na Hůrku, předáváním diplomů a balením. Čas utekl jako voda, ale vzpomínky zůstanou. Velké poděkování patří všem asistentům, zdravotnicím, dobrovolníkům, personálu Penzionu U Jandů a hlavně hlavní vedoucí Hance Dvořákové.

Děkujeme také všem dětem za jejich úsměvy a energii – právě díky nim má tábor Willíka své kouzlo. Už teď se těšíme na další ročník! Tak zase za rok Willíci!

Eliška Chromá

Já a tábor

Tábor s Willíkama jsem si nehorázně užila. Děti jsou hrozně milé a vždy zlepší náladu. Nikdy v životě jsem nedostala tolik komplimentů a objetí jako za ten týden s nimi. Už teď mi strašně chybí a moc se na ně zase těším.

Míša

Od Sáry

S Willíky to byla opravdu nádherná zkušenost. Jako malá jsem na tábory nejezdila a jako starší jsem nejezdila ani jako vedoucí. Tento tábor byl tedy můj úplně první. Byla jsem nervózní, těšila jsem se na novou zkušenost a chtěla jsem sama sobě dokázat, že to zvládnu. A zvládla – nervozita opadla v momentě, kdy jsem se začala seznamovat s dětmi. Ta přátelská, čistá, milá a pozitivní energie, která ze všech dětí zářila hned od prvního okamžiku, mě utvrdila v tom, že se opravdu není čeho bát a že si týden naplno užijeme.

Jejich otevřenost mě nepřestala překvapovat po celou dobu tábora. To, jak si pomáhají (často i nám asistentům :-), mě neskutečně bavilo – děti mohly být v týmech a soupeřit proti sobě, a přesto se navzájem podporovaly a přály si výhru. To, jak jsou přátelští, mi kouzlilo úsměv každý den. Otevřeně nám ukazovaly, že nás rády vidí při každé příležitosti – sešli jsme se například po dvouhodinovém poledním klidu a všichni se zdravili a objímali, jako kdybychom se neviděli měsíc.

To, jak vám neustále chtějí být nablízku a dát vám tak najevo, že se s vámi mají dobře, mě hřálo celý týden a pokaždé mi to jen potvrdilo, že dělám věci dobře. Neustálé objímání, škrábání, hlazení, plácání nebo pěstičky nám asistentům jen dokazovaly, že jsme dětem skvěle sedli a že si nás oblíbily – a to je naše největší odměna za celý pobyt na táboře. Jejich pozitivita je opravdu nakažlivá. S ostatními asistenty jsme se shodli, že nás Willíci příjemně „naočkovali“ láskou a hlavně tím, jak jsou otevření a vstřícní. Nebyla jsem ještě ani po konci tábora doma, a už jsem se těšila, až všechny znovu uvidím.

Sára Fišerová

Od Lotky

Už je to skoro rok, co jsem se stala dobrovolnicí v Českobudějovické diecézní charitě. Skoro rok od rozhodnutí, které mi úplně změnilo život. Rozhodnutí, které mi přineslo spoustu krásných a dojemných zážitků, mnoho nových přátel – ať už mezi ostatními dobrovolníky, nebo mezi úžasnými dětmi.

Díky charitě jsem se letos v lednu zúčastnila zimních her Emil Open. Právě tam jsem poprvé potkala dva skvělé Willíky –  Kubu a Quida. Po půlhodinovém škrábání jejich zad za mnou a za další dobrovolnicí Nikol (která se později stala mou kolegyní i na táboře) přišla Kubova maminka a představila nám Willíka. A přesně tam začala cesta, která mě zavedla na tábor – k jednomu z nejsilnějších zážitků mého života.

Willíci jsou přesně takoví, jak jsem o nich četla – veselí, živí, přátelští, mazliví, vděční a hlavně nesmírně zábavní. Kdekoliv jsme byli, ozýval se smích a zpěv. Fascinovalo mě, že znají snad všechny písničky na světě nazpaměť – a s chutí je zpívají pořád dokola. Ten týden na táboře mi dal strašně moc. Radost a vděčnost účastníků mi ukázala, že to všechno má obrovský smysl, a ještě víc prohloubila mou lásku k dobrovolnictví. Emoce, které jsem si odtud odnesla, ve mně stále silně rezonují. Byly to chvíle, na které nikdy nezapomenu – chvíle plné radosti, smíchu, ale i těžkého, srdcervoucího loučení.

Za tento zážitek jsem nesmírně vděčná. A pokud někdo váhá, zda se pustit do dobrovolnictví, mám jedinou radu – jděte do toho. Obohatí vás to víc, než si dokážete představit. Díky!                                                                      Lotka